Ochrana před chorobami a škůdci

Ozdobou zahrady jsou jen zdravé a vitální rostliny, které dobře rostou a kvetou. Nemocné rostliny přestávají kvést, krní a neplní svou funkci. Příčiny, proč dře­viny živého plotu chřadnou, mohou být v zásadě dvojí. Mohou je způsobovat různá houbová onemocnění a živočišní škůdci (biotičtí činitelé) nebo se jedná o důsledek poruchy ve výživě, špatně zvoleného stanoviště, poškození exhalace­mi nebo nevhodně použitými pesticidy (fyziologické choroby, abiotičtí činitelé).

Nejčastější choroby a škůdci

Nepravé padlí

Častým houbovým onemocněním růží je nepravé padlí (Perenospora sparta). Projevuje se žlutozelenými, rychle žloutnoucími a zasychajícími skvrnami na listech. Na spodní straně se později objevuje bělavý, později šednoucí až fialově šedý povlak mycelia (vždy se ale vytvořit nemusí). Listy rychle opadávají.

Jako většina jiných houbových chorob se nepravé padlí objevuje na listech růží v uzavřených, málo provětrávaných stanovištích. Jeho výskyt podporuje také zálivka na listy, stálé vlhko a nedostatek vápníku v půdě.

Postřiky fungicidními přípravky nedokáží žádné houbové onemocnění vylé­čit, účinné jsou jen jako prevence před napadením. Nejlepší ochranou je pěsto­vání růží na vzdušných stanovištích, přiměřená půdní reakce s dostatkem vápní­ku a opatrná zálivka do půdy, nikoliv na list.

Padlí na dubech

V teplých oblastech nebo v letech s horkým létem jsou listy většiny dubů potažené bílými, jakoby moučnatými povlaky, které tvoří podhoubí padlí Microsphaera alphitoides. Toto padlí k nám bylo zavlečené z Ameriky a je velice agre­sivní. Při silném napadení pokrývá bílé podhoubí nejen listy, ale celé mladé výhony, které se pak kroutí, špatně vyzrávají, nedřevnatí, a proto bývají poško­zovány mrazem.

U velkých stromů je léčba prakticky nemožná. Na mohutnější tvarované živé ploty z dubů je proto dobré proti padlí použít chemický postřik vhodným fun­gicidem. Vedle padlí zavlečeného z Ameriky u nás na dubech cizopasí i domácí padlí Phyllactinia roboris, které ale škodí daleko méně a není nutné proti němu nijak zvlášť bojovat.

Rez růží

Houbové choroby představují nebezpečí především pro ovoce a zeleninu. Okras­né dřeviny nejsou většinou houbovými chorobami napadány.

Pokud máme se rzivostí růží špatné zkušenosti, můžeme použít postřik vhod­ným fungicidem. Růže proti rzi stříkáme od začátku července a pak postřik ještě v přibližně desetidenních intervalech nejméně dvakrát, lépe třikrát opakujeme.

Spála růžokvětých

Spála růžokvětých (Erwinia amylovora) je relativně nová choroba. V Evropě se poprvé objevila v Británii (v roce 1957) a odtud se začala pomalu šířit na konti­nent. U nás se spála růžokvětých poprvé vyskytla v osmdesátých letech minulého století. Chorobu způsobuje bakterie Erwinia amylovora, která napadá všechny růžokvěté rostliny, mezi které patří vedle jabloní a hrušní také řada okrasných dřevin - skalníky, hlohy, jeřáby nebo hlohyně. Nejčastěji se nemoc projevuje vadnoucími výhony napadených rostlin počátkem léta, výhony později černají. Obvykle to vypadá, jako by byly větve spáleny mrazem, ale děje se tak v době, kdy už žádné mrazy nehrozí. Spolehlivě lze nemoc potvrdit jen laboratorními testy.

Napadené rostliny nelze vyléčit, ale musí se spolehlivě zlikvidovat spálením. Jedinou obranou je prevence spočívající ve vyvážené výživě (rostliny přehnojené dusíkem jsou náchylnější), možné je také preventivní ošetření vhodnými fungi­cidy při zvýšeném ohrožení rostlin. Choroba se do rostliny dostává drobnými poraněními například při řezu. Šíření spály podporuje teplé a vlhké počasí.

Jedná se o karanténní onemocnění, které je nutné nahlásit Státní rostlinolékařské správě nebo místnímu obecnímu úřadu.

Svilušky

Svilušky patří mezi roztoče, vypadají jako miniaturní pavoučci a některé z nich škodí sáním na rostlinách. Nejznámější a nejvýznamnější je sviluška chmelová (Tetranychus urticae), která neškodí jen na chmelu, ale také na růžích a mnoha dalších dřevinách. Listy napadené sviluškou jsou poseté drobnými žlutými skvr­nami s neostrými okraji (difúzní skvrny), které jsou rozložené podél nervatury. Později listy vadnou a usychají a na rostlinách se objevují drobné jemné pavučinky. Nejúčinnější ochrana proti sviluškám spočívá v prevenci - dobré výživě rostlin a včasné kontrole rostlin náchylných k napadení sviluškou.

Proti svilušce lze zasáhnout chemickými prostředky, které se nazývají akaricidy (Acari = roztoči). Zásah je účinný jen v počátečním stadiu napadení, nejlépe v době, kdy se ještě neprojevuje žloutnutí listů. Vajíčka svilušek jsou proti účinkům akaricidů velmi odolná, a proto se musí postřiky nejméně dvakrát opako­vat v intervalu 5 až 7 dnů. K napadení sviluškou jsou náchylné zejména růže, ale také konifery, hlavně zeravy (Thuja sp.). Rozmnožování svilušek podporuje suché a teplé prostředí a častěji bývají napadány rostliny pěstované v nádobách na terasách a v bytech.

Mšice

Mšice (Aphidinea) patří mezi nejznámější, nejrozšířenější a z hlediska proble­matiky živých plotů také nejškodlivější hmyz. Na rostlinách škodí nabodáváním měkkých pletiv a sáním rostlinných šťáv. To může rostlinu při silném výskytu oslabovat. Sání vede často také k deformacím listů i celých mladých výhonků. Druhotně mšice škodí také tím, že mohou při migraci mezi rostlinami přenášet virové choroby. Medovice, kterou mšice vylučují ze zadečku, pokrývá při silném napadení listy a zalepuje průduchy. Některé druhy mšic vypouštějí do pletiv rostliny látky, které způsobují zbujení a deformace tkání a tvorbu hálek, v nichž pak mšice žijí. Mšice prodělávají velmi složitý vývoj, při kterém střídají hostitel­ské rostliny a také pohlavní a nepohlavní (partenogenetické) generace.

Všechny druhy rostlin nejsou mšicemi napadány stejně. Na některých dře­vinách se mšice téměř nevyskytují, jiné napadají pravidelně ve velkém a způso­bují vážné škody. Mezi druhy, jejichž mladé letorosty a listy bývají často silně napadány, patří především všechny růže (Rosa sp.), zimolezy (Lonicera sp.), lípy (Tilia sp.), hlohy (Crataegus sp.) nebo pustoryl (Philadelphus coronarius).

Buky (Fagus sp.) bývají ve městech často hostiteli specializované mšice buko­vé (Phillaphus fagii), která saje na spodní straně listů. Vylučuje při tom bílá voskovitá vlákna, která vypadají jako malé chomáčky vaty a dokonale mšici chrání před nepřáteli i před chemickými postřiky.

Na smrku může způsobit vážné deformace mšice korovnice zelená (Sacchiphantes viridis). Tato mšice vytváří na mladých výhoncích výrazné šišticovité zelené hálky s červenou kresbou, ve kterých žije. Při svém vývoji korovnice zele­ná střídá smrk, na kterém dochází k pohlavnímu rozmnožování, s modřínem. Na modřínu nevytváří hálky, ale pokrývá se voskovými vlákny.

Mšice mají v přírodě řadu přirozených nepřátel, kteří je v mnoha případech dokáží udržet v přijatelných mezích. Vedle známých slunéček sedmitečných mezi ně patří také zlatoočka (Chrysoperla carnea), některé pestřenky (Syrphidae) nebo škvor obecný (Forficula auricularia). Tyto přirozené nepřátele se snažíme šetřit i v případě, že se mšice přemnoží a musíme proti nim zasáhnout postři­kem. Volíme tedy šetrné selektivní přípravky, které hubí pouze mšice.

V současné době jsou k dispozici například Pirimor (nejstarší selektivní postřik proti mšicím), Tribute Trigger.

Lalokonosci

Lakonosci (Otiorhynchus spp.) jsou 10-20 mm velcí, skrytě žijící nosatcovití brouci aktivní výhradně v noci, kdy okusují listy mnoha druhů dřevin. Listy poškozené lalokonosci se poznají podle toho, že brouci vykusují výhradně okraje listů. To je sice nápadné poškození, ale není ani jediné, ani nejhorší. Brouci také okusují těsně u země kmínky mladých rostlin tak, že rostliny mohou i uhynout. Velké škody působí i jejich bělavé beznohé larvy, které žijí v zemi, kde páchají škody na kořenech. Lalokonoscům se daří v kypré humózní půdě kryté kůrovým mulčem (proto bývají postrachem výsadeb pěnišníků).

Obrana je velmi obtížná pro jejich skrytý způsob života. Teoreticky by­chom mohli zalít půdu silným insekticidem, ale tím bychom zničili také velké množství užitečných živočichů a napáchali víc škody než užitku. Proti larvám lalokonosce se můžeme pokusit bojovat parazitickými hlísticemi (Heterorhabditis megidis). Hlístice je možné koupit ve specializovaných obchodech. Jedno balení jílu s hlísticemi obsahuje obvykle 5 milionů hlístic a postačí asi na 10 nr půdy. Hlístice jsou živé organismy a nelze je skladovat! Balení rozředíme asi 10 1 vody a půdu stejnoměrně zalijeme. Minimální teplota pro aplikaci je 12 °C, opti­mum se pohybuje mezi 15 až 25 °C. Aplikaci provádíme obvykle v květnu, a to v podvečer nebo při zatažené obloze (sluneční paprsky hlístice zabíjejí). Po apli­kaci dbáme pravidelnou zálivkou na to, aby půda nevyschla.

Housenky motýlů

Na všech dřevinách, ty okrasné nevyjímaje, se občas mohou kalamitně pře­množit housenky některých motýlů, například bekyné zlatořitné (Euproctis chrysorrhoea), bekyně mnišky (.Lymantria monachá) nebo píďalky podzimní (Operophtera brumata). Ke konci svého vývoje dokážou tyto housenky při pře­množení způsobit holožír - zbudou jen holé větve bez listí.

V boji proti housenkám je rozhodující rychlost. Zpočátku, dokud jsou hou­senky malé, není jejich žír příliš nápadný. Později ale rozhoduje každý den. Při menším výskytu můžeme housenky likvidovat mechanicky. Hnízda, která si spřádají, odstřihneme a spálíme nebo rozšlapeme.

Na housenky také velmi dobře zabírá většina běžně dostupných insekticidů. Mnohem šetrnější k přírodě je ale použití bakteriálních přípravků, které obsahu­jí Bacillus thuringiensis, který vyvolává akutní smrtelné onemocnění zažívacího traktu housenek a pro člověka i všechny užitečné organismy je naprosto neškod­ný. Přípravky na bázi Bacillus thuringiensis můžeme koupit ve specializovaných obchodech, při jejich aplikaci postupujeme podle přiloženého návodu.

Molovka zeravová

Molovka zeravová (Argyresthia thuiella) je asi 6 mm velký šedý motýlek. Jedná se o specializovaného škůdce napadajícího zeravy (Thuja spp.). V červnu nená­padně poletuje kolem zeravů a některých cypřišů a klade na ně vajíčka. Drobné hnědozelené housenky s černou hlavou se zavrtávají nejprve do jehlic a později do větviček, které na podzim nápadně hnědnou. Napadené větvičky se snadno lámou a uvnitř najdeme ve vyžrané chodbičce larvičku nebo kuklu. Počátkem léta dospělí motýlci opouštějí malým kruhovým otvorem napadenou zhnědlou větvičku. Při silném napadení nejde jen o estetické poškození, ale výsadby mohou i uhynout. Jedinou obranou je postřik keřů běžně dostupným insektici­dem v době líhnutí dospělců počátkem léta.

Faktory ovlivňující vznik fyziologických chorob a poškození

Fyziologické choroby způsobují neživí škodliví činitelé, například plynné imi­se, nevhodná teplota, zasolení půdy a především nedostatky ve výživě rostlin. Z toho je zřejmé, že prakticky jedinou ochranou před fyziologickým poškoze­ním rostlin je zlepšení podmínek pro jejich život, odstranění nedostatků ve výži­vě a výsadba správných druhů na správné místo.

Půdní typ

Půda má pro stromy a keře zásadní existenční význam. Z půdy čerpají kořeny vodu i živiny nezbytné pro růst a vývoj rostlin. Rostliny v období růstu nedo­kážou cestovat a najít si vhodnější stanoviště. Přemísťovat se dokážou jen seme­na a někdy i další rozmnožovací orgány, které se potom uchytí na příznivém stanovišti. Při výsadbě keřů a stromů určujeme místo příští existence rost­lin my, přebíráme tak zodpovědnost za rostlinu, která se nemůže nijak laránit. V nevhodné půdě kořenový systém, bez něhož nemůže rostlina přijímat ani vodu, ani živiny, chřadne a s ním chřadne celá rostlina.

Půdní struktura

Aby byly kořeny zdravé a schopné plnit svou funkci, musí mít půda správnou strukturu - některé rostliny (například dřišťál Thunbergův - Berberis thunbergii, tis červený - Taxus baccata nebo habr obecný - Carpinus betulus) vyžadují půdy lehké, které jsou vzdušné, ale hůře zadržují vodu. Jiné druhy rostlin jsou vyba­vené mechanismy, díky nimž se vyrovnají s menším obsahem vzduchu v půdě a dávají přednost půdám těžším, které lépe vážou vodu i živiny (např. hlohyně šarlatová - Pyracantha coccinea, cesmína ostrolistá - Ilex aquifolium či buk lesní - Fagus sylvatica). Nevhodná struktura půdy se na rostlinách neprojevuje žád­nými specifickými symptomy. Rostliny prostě krní, nerostou a jejich kořenový systém je slabý, v extrémních případech může rostlina i odumřít.

Půdní reakce

Důležitým ukazatelem vhodnosti půdy je její kyselá nebo zásaditá reakce, která se vyjadřuje hodnotou pH. Půda s hodnotou pH nižší než 6,5 se považuje za kyselou. Kyselou půdní reakci vyžadují všechny druhy, které označujeme jako vřesovištní. Jsou to například vřesy (Calluna sp.), vřesovce (Erica sp.), pěnišní­ky a azalky (Rhododendron sp.), kanadské borůvky (Vacinium corymbosum), ale i některé další druhy jako například hortenzie (Hydrangea sp.).

Většině rostlin vyhovuje neutrální půdní reakce, s hodnotou pH kolem 7. Sla­bě alkalickou půdní reakci s vyšším pH vyžadují obyčejně vápnomilné druhy, které v přírodě vyhledávají vápencový podklad. Častými příznaky nevhodného pH půdy bývají chlorózy (vybělené listy a části rostlin v důsledku ztráty chloro­fylu), žloutnutí nebo opadávání listů a květů.

Poruchy výživy

Poruchy výživy jsou způsobeny neschopností rostliny přijímat všechny živiny v potřebném množství a často úzce souvisí s nevhodnou půdní reakcí. Dostateč­ný příjem potřebných prvků není totiž závislý jen na jejich množství v půdě, ale také na ostatních vlastnostech půdy. V zásaditých půdách jsou pro rostliny špat­ně přístupné zejména některé nezbytné stopové prvky, především železo (Fe), mangan (Mg) nebo zinek (Zn), a to má pro rostliny stejný důsledek, jako kdyby tyto prvky v půdě chyběly.

Absolutní i relativní nedostatek železa a ostatních stopových prvků v půdě se projevuje úplně stejně, ale při léčbě postižených rostlin je nutné postupovat růz­ným způsobem. Absolutní nedostatek znamená, že příslušný prvek (nebo prv­ky) v půdě opravdu chybí, nebo je ho v půdě velmi málo. Takový stav můžeme napravit poměrně jednoduše doplněním chybějících živin do půdy.

Při relativním nedostatku jsou prvky v půdě v dostatečném množství, ale jejich příjem je blokován například nadbytkem vápníku (Ca), který vede ke zhoršené dostupnosti železa a zinku, a pak vznikají chlorózy. U tzv. vápnostřežných rostlin (druhy, které nesnášejí vápník, například pěnišníky) způsobuje chlorózu i relativně malé množství vápníku v půdě. Náprava takového stavu je mnohem těžší. Nadbytek vápníku se snažíme neutralizovat čistou neodkyselenou rašelinou a fyziologicky kyselými hnojivý.

Nadbytek dusíku (N) způsobuje nadměrný bujný růst, občas i na úkor tvor­by květů. S příliš bujným růstem souvisí horší vyzrávání a pozdější dřevnatění letorostů, a tím také nižší odolnost proti mrazu. Nadbytku dusíku bráníme vyváženým hnojením a abychom podpořili lepší dozrávání letorostů na podzim, zásadně nepoužíváme dusíkatá hnojivá ve druhé polovině vegetace.

Nedostatek živin se nejčastěji projevuje zpomalením růstu, barevnými změnami nebo opadem květů.

Vodní režim

S dostupností živin pro rostliny bezprostředně souvisí vodní režim rostlin, který je přímo závislý na vláhovém režimu půdy. Nedostatečná závlaha znamená pro rostlinu výrazné omezení příjmu nejen vody, ale i živin. Nadměrná zálivka nao­pak způsobuje výrazné snížení obsahu vzduchu v půdě, v extrémním případě se kořeny mohou udusit a odumřít. Přemokření také často vyvolává hniloby, které obvykle způsobují půdní bakterie snášející nedostatek vzduchu v půdě. Slabšími příznaky přemokření může být žloutnutí, pomalý růst nebo problémy s vytvá­řením květů. Příčinou onemocnění rostlin mohou být také vysoká vlhkost vzduchu a jeho slabé proudění. V takovém prostředí se dobře daří některým houbovým chorobám. Obzvlášť choulostivé jsou zvláště růže, které ve vlhkých nevětraných prostorech nebo za deštivého počasí trpí černou skvrnitostí listů.

Mezi typické příznaky nedostatku vody patří vadnutí, žloutnutí, opad květů. Nebezpečné je i proseknutí kořenového systému u kontejnerové sadby dřevin, takové sazenice na novém stanovišti obvykle vůbec nezakoření.

Poškození mrazem

Poškození dřevin mrazem spojuje mnoho lidí s velkými mrazy uprostřed zimy. Takový mráz poškozuje ale jen choulostivé druhy pocházející z mírnějších kli­matických oblastí. Naopak pozdní jarní mrazíky mohou v extrémních případech poškodit i naše domácí dřeviny a velmi často poškozují dřeviny z oblastí s konti­nentálním klimatem, především druhy pocházející ze Sibiře. Většina dřevin totiž dobře snáší mrazy v době vegetačního klidu, v pletivech je v té době minimum vody a chemické změny v buňkách chrání pletiva i před vysokými mrazy. To se ale na jaře s první mízou významně mění a pletiva se stoupajícím obsahem vody už takový mráz nesnesou. Druhy zvyklé na kontinentální klima jsou výborně adaptované na hluboké mrazy, větší, než jaké běžně panují u nás.